Taky bych tipovala noční děsy, u syna to začalo někdy kolem 2.roku, najednou v noci začal pobrekávat a přešel do zvláštního jekotu, kdy působil tak napůl že je vzhůru, na něco reagoval, na něco vůbec, ječel, mlátil sebou, odstrkoval nás a křičel, ať jdeme pryč, později při tom i chodil po pokoji, nebo se válel po zemi, oči otevřené, ale vnímal fakt jen něco, třeba když jsme se ho zeptali, jestli chce napít, nebo čůrat, tak ječel že ne, ale na nic dalšího nereagoval...nefungovalo nic, zkoušeli jsme ho chovat (bylo to ještě horší a oháněl se po nás), zkoušeli jsme rozsvítit, zhasnout, pustit telku, omýt obličej vlhkou žínkou...nic...všechno to jen zhoršovalo, časem jsme přišli na to, že nejrychleji to odezní, když ho necháme být, jsme poblíž a jen hlídáme, aby si neublížil (nepraštil se o něco, nebo nespadl apod.)....že se blíží konec jsme obvykle poznali tak, že postupně jekot slábnul, pak jen pobrekával, párkrát se rychle nadechl, pak už vzal na milost i pití, vypil mlíko, přitulil se a usnul...ráno nevěděl o ničem....obvykle to trvalo od 20 do 40 minut a někdy se to opakovalo 2-3x za noc, někdy to bylo jen jednou za týden a pak bylo období, kdy to bylo téměř denně...zhoršoval to náročnější program a nějaké intenzívnější zážitky (ať už pozitivní, nebo negativní), prakticky vždycky se to objevilo třeba po vysokých horečkách, nebo pak jeden den po narkóze, když byl na vyndání mandle...postupně se to objevovalo méně a jen po nějakých mimořádných událostech a úplně to ustalo někdy mezi 5. a 6.rokem... Ptala jsem se na to tenkrát neuroložky a říkala, že na to citlivější děti s nevyzrálou nervovou soustavou často trpí, že je to celkem běžné...