Přidat odpověď
Na druhou stranu - můj muž má sestřenici, která se jako dítě chovala podobným způsobem. Taky své okolí znepokojovala podobnými, velmi výstředními reakcemi-nereakcemi. Tchyně na tuto svou neteř vzpomíná velmi v nedobrém, jako na dítě, se kterým si opravdu nevěděla rady. A to je co říct, byla učitelka, navíc z velké rodiny (čtyři sourozenci), srovnání tedy celkem bylo. Tato neteř, jejíž chování v dětství bylo snad nápadné, ale ne natolik, aby u okolí vzbudilo nutnost potřeby akutního řešení, dospělo konečně ve vyšším věku do psychózy - schizofrenie. Bohužel do chronického, obtížně léčitelného typu, bez halucinací a bludů, tzv. simplexního, o to hůře ovlivnitelného. Tím samozřejmě nechci říct, že jde o stejný problém, jen jsem si tak na to vzpomněla. Nechci nanášet diagnózy na dítě, které jsem v životě neviděla, ani k tomu nejsem kompetentní. Ale chápu, že kontakt s dítětem v prodromální fázi může navodit až pověrečnou, animální hrůzu, protože prostě nechápeme, co se děje a rozumově se to nedá vysvětlit - dotyčný prostě není v pořádku, ale ještě není natolik "mimo", aby to bylo na první pohled srozumitelné.
Předchozí