Monty, já. My na střední škole měli matiku takového typu, že jsme zapomněli i to, co jsme se učili na základce. V prváku nás totiž učil matiku lesní inženýr. Tehdy byly nově zavedené množiny a on si na to pořídil jakousi vysokškolskou příručku. Z ní to ovšem nepochopil, tak jsme se v tom plácali všichni. Mně pak množiny vysvětlovali prvňáci na praxi, oni to chápali, my ne. Ve druháku nás učil matiku akademický malíř. Stylem "syn mi letos maturuje z matiky, tak mi to doma vysvětlí a já vám to pak řeknu". Stačil první dotaz a pan profesor byl totálně v jeteli. Naštěstí po měsíci zjistil, že matika je i deskriptivní geometrie, tak jsme do konce školního roku jen rýsovali. Začali jsme u bodů a průniku přímky rovinou, končili průnikem jehlanu koulí a podobně. Nádherný rysy, zvláště když se to barevně vyšrafovalo! Akorát jsme za ty dva roky matiky-nematiky zapomněli i trojčlenku. Ve třeťáku přišel matikář, zadal první písemku, pak druhou a byl totálně zděšen. Být tenkrát státní maturita z matiky, propadli bychom všichni. Ne proto, že bychom byli blbí, ale proto, že ve škole nás to prostě nenaučili. Proto jsme si vysoké školy vybírali tak, aby tam nebyla matika. Ja mám teda humanitní zaměření a matiku jsme v životě potřebovala leda na to, abych si spočítala nákup v krámu. O nějakých rovnicích lineárních nebo nedej Bože nelineárních jsem v životě neslyšela, natož abych třeba jednu z nich viděla naživo.