Žženo,

tak já to vnímám tak, že především se každej stará o to, aby si SVOJE vlastní potřeby pokryl sám, pokud není nemocnej nebo nějak handicapovanej.

POMÁHÁNÍ si představuju tak, že ten druhej buď sám vůbec nemůže (a pak bych se kousla), nebo mu to "jen" ulehčí život, a tam už si osobuju právo rozhodovat o tom, nakolik mu ten život (třeba i na svůj úkor) ulehčit chci.

Myslím si, že normální zdravej člověk by se měl primárně dokázat postarat sám o sebe, je přece dost hanba, když to nedokáže a musí si to vydírat na ostatních.

Líbí se mi přístup Buřta a Federiky, sama to mám taky tak a myslím, že to vede v konečném důsledku k mnohem lepším vztahům a spokojenosti všech zúčastněných, než žít s permanentním pocitem ukřivděnosti, že mi svět něco dluží a ne a ne mi to dát.