Marko,

já to na jednu stranu plně chápu (jsem taky rodič puberťáka), ale na druhou stranu jsem se ocitla v situaci (ne tedy naštěstí v rodině), že někdo vyžadoval vysoce formální formu akcí u sebe doma, a ač dospělá, taky jsem pocítila potřebu proti tomu rebelovat a bylo mi to lpění na tý formálnosti protivný, měla jsem pocit, že prostě tu formu (aby bylo všecko ťip ťop) staví před obsah (aby se všichni cítili dobře).

Takže si říkám, co když to oni v daný okamžik cítěj právě takto? A nakolik je dobrý to "lámat" a opravdu postavit tu formu před obsah, pokud to není opravdu něco strašně nezkousnutelnýho?