Já jsem asi letadlo, ale naše děti učíme, že i problém ( ať skutečný nebo jen někde vybublaný díky přehřátým hormonům) lze řešit v klidu a kultivovaně. A že tak nějak nejsme moc zvědaví na nějaké hysterické výlevy. Nevím, proč by se podle rozechvělé pubertální dušičky měl točit celý svět ( případně rodina).

A děti moc dobře vědí, že když za námi přijdou v klidu a v klidu o něco požádají, tak jim v rámci možností vyjdeme vstříc.

Naposledy dnes ráno puberta zkoušela nějakou nafouklou pusu, v klidu jsem jí upozornila, že o svých plánech ani necekla, tak ať nevymrčuje. Za chvíli přišla a naprosto v klidu jsme se domluvily. Dost často v duchu počítám do dvaceti, občas taky saze bouchnou, ale řekla bych, že se s pubertou pereme (zatím) docela úspěšně.