Divá Báro, měla jsem s dcerou (21, bydlí doma) předevčírem pozdě večer takovou hezkou chvilku. Ona dopékala tažený štrůdl jako dárek pro prarodiče a já jí dělala společnost, ostatní byl už zalezlí v postelích. A povídali si o tom, jak vzpomíná na Vánoce v dětství, o tom, jaká mají různí lidé od Vánoce očekávání a tak podobně. Říkala jsem jí, že bych vlastně moc ráda měla napečeno deset druhů cukroví, naklizeno a tak dále, že bych to pro ně (jako pro rodinu) moc ráda všechno dělala a dopřála jim to, ale že jsem si prostě musela přiznat už před lety, že na to nemám energii, že nejsem tak výkonná, jako byla třeba moje babička. A že jsem se s tím prostě musela smířit. A ona mi povídá: "Mami, pro mě to je ale hodně cenný, že to takhle na tobě vidím - že je v pořádku si přiznat, že člověk není tak výkonný, protože já často taky nejsem."