Kdybych sem chodila před deseti patnácti lety, taky bych mohla napsat různé historky, jedna lepší než druhá. Člověk, který v tom aktuálně žije, si myslí, že když to vysloví, jednak se mu uleví a taky dá jakoby najevo - ale zvládám to, jsem dobrá.
Vím to, svěřovala jsem se kamarádkám u vína.

Vtip je v tom, nezůstat u toho. Protože léta běží, vážení. Jedna kamarádka: Zůstaň a nech to jak to je, já vím, ale jednou budete staří a kdo ti skočí do lékárny? Já: mám trochu obavu, že nejen nikdo, ale on je schopen spláchnout recept do záchodu, abych si nevymýšlela...

Brr. Dneska považuji toto ne za manželství, ale za výkon trestu.