Yuki, to kdybych věděla, tak jsem schlank .

Jak jsem psala, prožila jsem takový svůj zatím nejtěžší rok v životě a zrovna tak nějak jakoby bilancuju, povídám si sama se sebou, hledám pevný bod v životě, nejkrásnější a nejsilnější krásnou vzpomínku (podle Harryho P. ), která přemůže Mozkomory ... a j, konkrétně já potřebuju veliký pocit bezpečí.
Pokud ho mám, nemusí být reálný, stačí prostě ten POCIT uvnitř, je všechno OK, žije se mi krásně i přes různé životní kotrmelce...jenže.
Jenže jsou a byly doby, kdy tenhle pocit prostě nemám. Pocit spočinutí, bezpečí, ochrany, a nemám kde brát ani z dětství.

Takže mně ke štěstí a spokojenému životu "stačí" to...pocit, že jsem v bezpečí a pak dokážu fakt skoro zázraky, prostě všechno možné, jsem plná síly, odhodlání a optimismu. A

Nevím, jestli to tak mají všichni lidi.
A ten pocit jsem mívala...ne vždycky a všude, ale jo.
Teď ho znova hledám...je to takový zajímavý rozjímání a uvědomování si, uvidím, co z toho vzejde, bez toho se mi jakoby blbě žije. Přesto že je navenek všechno ok...díky za to.
Ale jako kdyby mi na chvilku odešla i Víra, ne úplně odešla, ale trochu se rozplynula...
Věřící, kteří se mají oč opřít (o nějaké společenství, kázání, předměty atd...), jsou na tom asi trochu líp. Ale mě to zas taky úplně neuspokojuje.

Přitom na druhé straně - mám vlastní "důkazy" pro to, jak co funguje, když...a teď to skutečně žít každý den