Libíku, už několikrát jsi dostala dotaz na to, jestli bys klidně oželela sto táců a dala je někomu jinému, který by si je užil. Nejde o to, že by člověk přál někomu, aby mu chcípla koza, to nikdo nikomu nepřeje, ale potíž je v tom, že lidi musí (měli by) nést důsledky svých rozhodnutí. Nemůžeš pořád všechny dospělé lidi vodit za ručičku a chránit je před vlastní blbostí. Nezlob se na mě, ale do pěti a víc exekucí se člověk opravdu nedostane chybou systému. Pracovitý, zodpovědný člověk se nedostane na naprosté sociální dno díky jedné jízdě na černo. Tomu pádu na dno předchází nějaké jednání. Jsou typy lidí a opravdu jich mezi dlužníky není málo kteří žijí tady a teď, chtějí všechno a hned, mají pocit, že mají "nárok" na všechno. Pořád ještě nás společnost utvrzuje v tom, že je normální mít dluhy.

Ano, i já chápu byznys s chudobou, nemravně vysoké odměny exekutorům, nemravné a vyčůrané jednání státních institucí a další problémy již několikrát opakované. Je to špatně a toto by se mělo řešit především.

Na druhou stranu se mi příčí každého dlužníka automaticky litovat a platit za něj dluhy protože opravdu nejsou (i když tomu nechceš uvěřit) všichni jen a jen obětí systému, ale z velké části se do těch sr*ček dostali sami.

A další NESYSTÉMOVÉ A POPULISTICKÉ řešení jen utvrdí tu ČÁST dlužníků v tom, že se nic strašného nestane, když splácet nebudou, stát (=daňoví poplatníci) to zaplatí.

A jak psalo už víc lidí přede mnou, opravdu je správná cesta půjčit Pepovi nějaké peníze a i s řádně sepsanou smlouvou o půjčce nemít žádnou oporu v zákoně na nárok svých peněz a moci se spoléhat jen a jen na morálku Pepy? A ruku na srdce, kolik dlužníků bude dobrovolně vracet půjčené peníze, když budou vědět, že nemusí? Kde je nějaká spravedlnost?