Angrešt, máš pravdu. Je fakt, že se to vlastně týká jen těch zemí, kde jsem delší dobu pobývala, a které jsou hodně daleko. Ale tam to bylo vidět dost výrazně. Valila jsem oči nad tím, jak jsou některé děti motivované. Ovšem byla jsem se podívat i ve škole (bydlela jsem v učitelské rodině) a učitelé byli neskuteční nadšenci.

S Němci jsem studovala, ti byli celkem zvyklí makat přirozeně na čemkoliv a zajímat se do detailů. Kladli výrazný odpor všemu, co zavánělo demotivačním systémem a nedostatkem toaletního papíru . Nijak mě ale nenadchlo, když mě na opačném konci světa považovali za Němku

Všichni Arabové a Íránci, které jsem kdy poznala, byli z vysoce vzdělaných rodin a pro vzdělání byli ochotni udělat strašně moc - ale je fakt, že (včetně těch Němců) to je jen vzorek z těch, kteří šli studovat do zahraničí. Pro ně bývá život/studium/léčba v ne jen tak ledajaké cizině dost prestižní záležitost.

Ve Francii jsem si všimla toho, že i když je systém celkem demotivační, některé rodiny do vzdělání dětí neuvěřitelně investovaly (soukromé doučování, i když to dítě zdánlivě nepotřebovalo, výrazné postrkování dětí směrem k Grandes Ecoles, snaha získat pro děti aspoň nějaký náskok před ostatními, stěhování se blíž ke kvalitním státním školám - aspoň v podobě garsonky, kam se rodina přihlásí k TP).

Ještě mě zaujali Rumuni - kdykoli jsem s nějakým studovala, vždycky byl nejlepší ze všech. Když jich bylo víc, obsadili horní příčky.

A vlastně ještě Indové - říkali mi, že ti nejlepší zůstávají studovat doma, jenže mají neskutečný převis zájemců o studium. Už si nepamatuju čísla, ale bylo to něco tak absurdního, jako třeba pár tisíc přihlášených na 1 přijatého. Takže když pak ta jejich nepřijatá béčka a céčka vyrazí k přijímačkám kamkoli do světa, je pro ně brnkačka porazit domorodé hvězdy.