Nemáme dům rozdělený na katastru, má dvě plnohodnotné jednotky co se týče bydlení, ne co se týče inkasa. Teď s námi bydlí dva roky dcera s přítelem, hodnotíme to veskrze kladně. Rekonstrukci jsme zaplatili my (dokonce jsme si na chvíli půjčili od nejstaršího syna peníze), oni tu žijí jako nájemníci s právem debaty o užívaném prostoru, jejich přání jsme zohlednili třeba při výběru obkladů, kuchyně, atd. Vzhledem k tomu, že se přistěhovali po dceřiných studiích a pobytu v zahraničí, myslím, že se nám podařilo překročit jednání s dcerou jako s dítětem, prostě jsme 4 dospělí (resp. 5, s námi žije ještě čerstvě plnoletý nejmladší syn) a minimálně zahradě to strašně prospělo - byla hodně zanedbaná po předchozí tvrdé pracovní periodě a pak jí nepřidala rekonstrukce. Psi jsou taky nejspokojenější, vždycky je někdo, kdo se potřebuje proběhnout. Shodli jsme se na tom, že je příjemné využívat pohodlí velkého domu s velkou zahradou a přitom k ní nebýt tak moc uvázaný, jako když jsme jen dva (ten rozdíl vnímají i oni, když třeba na 3 týdny zmizíme, nebo přišla nějaká nemoc). Bohužel teď pohoda končí, kvůli práci budou měnit lokalitu, u nás je méně práce, dokud dojížděl jeden, který navíc měl možnost částečného homeoffice, mělo to logiku. Dcera si našla dream job ve stejném místě jako její partner, ale je to na denní dojíždění a to je při vzdálenosti 90 km nesmysl:-(. Takže teď dumáme, jestli se pustit do toho, k čemu bylo patro určeno - provozování malého penzionu, nebo jestli sehnat nájemníky - tam si ale nedovedu představit právě tu péči o zahradu, atd. Navíc dokud jsou tu oni, využívám jeden pokoj nahoře jako svou pracovnu (v době, kdy jsou mimo oni). Že bych se takhle prošla bytem někomu cizímu, si představit nedovedu. Večer tam nechodím, mám ještě jednu kancelář dole, ale horní pokoj má nejvíc světla z celého domu, chodím tam "nasát světlo", oni jej užívají jinak taky jako pracovnu.