Co jsem okukovala, tak naštěstí je to zřejmě dobrá škola, protože jsem tam každé ráno i odpoledne chodila a viděla dětičky z celé školy. Šla tam i kočička, ty děti jí nijak neubližovaly, naopak pohladily, usmívaly se. To mě přesvědčilo o tom, že to nejsou zlé děti. Smějí se, křičí blbnou. Za tu dobu zkoušky děti neřekly nic špatného, naopak, že je to lepší než v ČR. Mají mladou hezkou učitelku, asi Rusku a ona se zase kvůli nim učí česky :D . Obědy jim více chutnaly. A rozvrh mají parádní. Děti z jejich budoucí třídy za nimi chodí a snaží se komunikovat, hrají spolu o přestávce hry a jak jsem psala, podávají si ruce. Zatím se mi to líbilo a to jsem měla strašlivý strach. A sama jsem si pokládala otázku, jestli dělám dobře. A teď se cítím unavená, zničená, protože nevím jak dál, protože nechci přijít o děti ani o svou rodinu, díky jednomu "nesouhlasu". A proto jsem se dnes zeptala, abych věděla, jestli mu napsat email (jinak se mnou odmítá komunikovat) a tam mu to jen oznámila s tím že požaduji souhlas a uvedla výčet věcí co jdou proti němu, nebo mu napsala "přátelsky" a nabídla mu zachování výše alimentů a že nadále mu budu vozit děti pod nos ač dle soudu má jezdit on. Upřímně, nejraději bych mu natrhla zadek, ale chci jednat tak, abych zůstala s dětmi.