Přidat odpověď
Já jsem se nerada loučila s knížkama, strávili jsme u nich hlavně se staršíma klukama neskutečných mnoho hodin denně, kdy mi oba seděli na klíně a do ztráty hlasu jsem četla, usínala u toho, a oni pořád a pořád chtěli číst.
Začalo to Krtečkem a pak přes všechny ty Křemílky a Robátka, Pipi až po Verneovky, tam se odlepili a začali číst sami.
Nejmladší přišel pozdě, než se uklidnil natolik, aby vydržel sedět a poslouchat, musel do školy a já do práce, takže společné čtení je něco, co jsme spolu prakticky nezažili a mrzí mě to. Taky má ke čtení ze všech nejvlažnější vztah, bohužel :(
Předchozí