Přijde mi, že většina pořádkumilovných lidí (nebo aspoň většina těch, co znám já), je hrozně na nervy, když ten pořádek nejde podle jejich představ. Třeba Kondo musí dle mého šílet z vlastních batolat, co chodí a vytahují ponožky dokonale postavené na špičku v šuplících a její manžel určitě nemá všechny štětiny zubního kartáčku rovnoběžně se spárou na dlaždičkách.

Půlko, ale houby. Mě je třeba jedno, co mají děti ve svých pokojích a svých skříních (vlítnu tam 2x do roka, když mají třídit a přehazovat sezónní oblečení, to je seřvu že tam mají bordel a šlus), pokud tam něco nehnije, že jo.
Dokonce si představ, že jednu skříň máme s mužem napůl - jeho polovina je chaos a chumel, moje jsou komínky. Já mu do jeho systému nelezu, to je jeho prostor.