1Kuličko, děkuji, že jste mi napsala. Už se mi zase řino slzy do očí, ano, přiznávám, přesně tak, zaškatulkovat dítě, aby se vešlo do mých měřítek, do mých představ... Když jsme šli do adopce, šli jsme do procesu s neoblomným přesvědčením, že zcela a bez výhrad přijmeme dítě se vším, s čím k nám přijde, takové jaké bude. 12 let se nám to skvěle dařilo, dokud se ona "jinakost" neprojevila. A nejednou bum, jinakost je zde a my jsme bezradní. Ted došlo na ono lámání chleba...Co s tím? Dcera absolutně není jako my, je jiná. A ted otázka, dát jí prostor a doufat, že se to nezvrhne do nějakého extrému nebo tlačit do něčeho, do čeho ona nechce...