Yuki, u nás to bylo ze sladkého a bezstarostného dětství rovnou do dospělosti, nějaká puberta nikoho nezajímala. A netýkalo se to jenom mě, ale i bráchy a obou bratránků, byli ve stejném věku jako my. Když k tomu připočítáš nedobrou finanční situaci rodiny (dělal jenom strejda, teta se starala o nemohoucí babičku, tenkrát zadarmo), tak jsme si pubertální blbosti nemohl dovolit nikdo. Což je i tady: zakladatelka je v nemocnici, takže zdravím taky zrovna neoplývá, z toho pravděpodobně plyne nižší příjem v rodině a druhý dospělý člověk v rodině má rázem na hrbu starostí víc. Pubertální dítko nepochopí, že jeho blbnutí jí na zdraví nepřidá? A že by třeba mohlo skončit i v tom děcáku, když toho prostě bude na tatínka moc? Taky trochu empatie by to chtělo. Blbnout můžu, ale nesmí to ohrozit rodinu nebo něčí životy, tam jde potom pochopení stranou.