Speciálního pedagoga NIKDY! Pracovala jsem ve zvláštní škole s těžce postiženejma dětma, měly být na hranici vychovatelnosti, ale nevzdělavatelné. Kdyby nebyly vůbec vzdělávány, snad by se ani nic nestalo, protože za 3 roky nebyly schopny pochopit rozdíl mezi 1 a 2 a mezi A a M. Dostaly od školství šanci, ale prostě měly IQ vlající trávy. V dospělosti kompletně všichni analfabeti. Oni po 8 letech školní docházky nebyli schopni si přečíst jeden řádek textu, a sice co budou mít v jídelně k obědu. Oni třeba znali některá písmenka, ale nebyly schopny přečíst jediné slovo, tak dalece jejich schopnosti nesahaly. Mně to teda děsně deptalo. kdybych mohla pracovat s dětma normálníma, tak bych ve školství i zůstala, ale toto bylo nad moje psychické síly. Ale zase jsem měla naprostou volnost v tom, co s nima budu dělat, jestli je vezmu na procházku, nebo v kuchyňce upečeme vánočky. Někteří byli teda postižení i tělesně, a to docela dost, ale byli docela prima, mentálně na úrovni dětí ve školce. V dospělosti byli schopni i pracovat, ale třeba v chráněné dílně nebo pod dohledem, cca polovina stejně končila v ústavech sociální péče, protože nebyli schopni samostatného života.