"tak i na základce je dané miminum, které by mělo dítě zvládnout. Pak už je na každém, jak moc do hloubky chce a může jít. Proč omezit učivo jen na to, co rodiče považují za důležité/nedůležité. V určování VČ je to pro mě třeba podmět a přísudek, umět určit přívlastek, přísl. určení (místa, způsobu), předmět."

V ČR je to běžné, otázka je, zda je to skutečně dobře. Že se dá při výuce rodného jazyka pracovat i jinak a efektivněji, jsem zjistila až při studiu v zahraničí. Podle mě se u nás s větnými členy ztrácí čas. Souhlasím s tím, aby se to ti, kdo jsou větnými členy fascinováni, učili třeba v rámci odpolední zájmové činnosti.
Jenže ta efektivní práce s textem klade větší nároky na učitele, není to taková jednoduchá vyplňovačka, která se rychle opravuje. Chybí také jednoznačné stanovení priorit i v RVP a v přípravě učitelů. A musím říct, že při všech výjezdech za studiem do ciziny jsem viděla totéž - Češi se při studiu chytali v oblasti práce s textem snad nejhůř. Ve srovnání se studenty z ostatních zemí neuměli pracovat s textem, daty, vysvětlovat, obhajovat názor, psát eseje, byli nejpasivnější. Nechápu, proč se děti pořád učí něco, co evidentně nefunguje. PISA šetření to opakovaně potvrzuje, dopadáme mizerně.