Vidíš, tenhle pohled mě nenapadl... Asi to beru moc podle sebe, při představě, že by zemřel švagr (čili situace v opačném gardu), považovala bych za samozřejmé a v dané situaci adekvátní, že se čas od času pozeptám, jak se daří a jestli není něco, s čím bych mohla alespoň teoreticky pomoct... A to bez ohledu na formálnost či neformálnost předchozích vztahů. Prostě jako normální lidský postoj. Stejně tak bych to udělala u sousedky v domě, s níž se jen pozdravím na chodbě.