Irmo, nás dvě by to nespojilo zcela určitě. Spíš předpokládám, že by vylezlo na povrch něco v tom duchu, že kdyby mne nepotkal, mohl mít jiný život /rozuměj lepší/ a ještě tu být. Natolik už jí za těch 18 let znám.
Rozumím tomu, že tě to mrzí, ale asi bych se zaměřila víc na kontakt s lidmi, se kterými jste měli společné zážitky vy s manželem, tam bych očekávala podporu větší, protože tam ty vztahy nejsou zanesené "vlastnictvím" milované osoby.
Něco podobného teď prožíváme s naší kamarádkou. Brzy to bude rok, co přišla tragicky o muže, vztahy s tchyní a švagrovou velmi podivné, rozhodně ne podporující. Měli dvě děti, "babička" se stýká jen se starším, už dospělým, synem, který je vizuelně i povahou celý táta, mladšímu ani k narozeninám nezavolala. Dost divoké bylo i to, jak si matka nárokovala urnu, resp. místo, kam ji chtěla uložit a dost nevybíravě ji kvůli tomu neodbytně kontaktovala. Společně rozhodně smutek nesdílely, přestože ho zcela jistě prožívala každá z nich, vybrečet se kamarádka jezdí k nám.