tak já jsem si o sobě ani nikdy nemyslela, že jsem hodná maminka... jsem maminka, co je taky jen člověk, co má vlastní starosti a nálady a děti to prostě vědí... doma fungují všichni podle možností - nejsem zaopatřovací ústav, jsme tým a každý se podílí... na práci i na rozhodování, podle schopností a možností...
někdy na děti křičím, někdy se jim omluvím, někdy s nima nemluvím, někdy pláču, někdy se směju, někdy jsem třeba jen unavená - tak mě znají a vzhledem k tomu, že málokdy je něco z toho bez důvodu, nemají z toho žádná traumata... vidí, že každý má nějaké emoce, že se je musí naučit zvládat a že když udělá někdo chybu, není to konec světa...
děti mají rozdělené své povinnosti, mají nějakou starost, kterou jsem ochotná jim připomenout, ale jinak si trvám i na tom, že je jejich starost si to ohlídat - např. syn má vynášet odpady a je jeho povinností si hlídat, jestli je koš plný nebo ne... taky se jim někdy nechce, ale stačí poznamenat, že by se mi taky nemusel chtít dělat své povinnosti, zatím to spolehlivě zabírá