Je mi 61, VŠ jsem končila v r. 1981. Po mateřské jsem prostě nesehnala práci, a v řadě míst, kde hledali pracovníky mého vzdělání, mi na rovinu řekli, že mne vzít nemůžou, protože nejsou v KSČ. A protože jsem potřebovala peníze, šla jsem nakonec uklízet. Byla to jediná práce, kde po mně nechtěli členství v rodné straně. Ono to na druhou stranu mělo jednu docela slušnou výhodu: dělala jsem 4 hodiny, bylo mi psáno 8, protože uklízeček byl velký nedostatek. Měla jsem tak čas na dítě. Bohužel jsem pak neměla praxi v oboru. A z uklízečky se těžko leze nahoru, protože si každý personalista myslí, že jsi totální blbec, co na víc nemá, akorát na to koště. Na to jsem dojížděla potom, kdy si četli posudky (jo, tehdy ještě existovaly pracovní posudky), až jsem jednomu personalistovi přímo vypálila, jestli kdy viděl vynikající posudek na uklízečku, jestli chce, že mu klidně vyčistím i boty, praxi na to mám. Zasmál se a byla jsem přijatá.
PS: zajímavé, že před r.1989 jsem se o práci doprošovala a byly mi nabízeny takové práce, jako třeba vychovatelka v pasťáku, 35 km od domova s neskutečně blbým spojením apod. Po r. 1990 jsme měla práci hned a dodneška jsem nebyla ani den na pracáku.

Do rodné strany jsem nevstoupila ze dvou důvodů: jedna jsem viděla tu faleš a totální beznaděj, schůzování bez konce, kecy bez obsahu, soudruhování těch, co měli hlavu vymetenou, ale chtěli se mít dobře, tak vlezli souhruhům až do prd..ee pardon, do rekta. No, a pak jsem měla malé dítě a neměla prarodiče na hlídání, kdyby třeba byla schůze. A bylo lepší být nestraník, než vyloučený straník. Vyloučený straník byl doslova prašivý pes, zcela mimo společnost. Zametat koštětem jsem mohla tak jako tak, k tomu jsem rodnou stranu nepotřebovala.
Moje spolužačka měla otce-vyloučeného straníka, a byl to důvod, proč se nedostala na vysokou školu. Někteří komunisti byli fakt hajzlové, ale na druhou stranu tam bylo hodně lidí, co svou práci uměli fakt precizně, to záleželo na tom, na koho jsi zrovna padla.