Praha, to je zase pro mě místo, kde přežiji jen omezenou dobu. V těch nevnímajících zástupech cítím, jak blednu a vytrácím se, všichni do mě strkají, nikdo mě nevidí - očividně ztrácím hmotnou podstatu (což při mé hmotě není tak triviální!), a kdybych tam musela být týden, asi bych zmizela a existovala bych už jen ve vlastní hlavě, ovšem lapena ve věčném davu. Peklo!
A v létě bych se ještě navíc nejdřív usmažila