JE to čistě na nich, vůbec by mě nenapadlo ještě před pár lety, že by někdo z mých dětí chtěl na medicínu, a najednou se do toho syn nějak zbláznil, zalíbila se mu myšlenka Lékařů bez hranic - cestování, pomoc, samostatnost. Do té doby jsem si myslela, že nějaká technika. Druhý je matematik, od 10 let, už teď ví, že je přijatý na matfyz, žije tím už dlouho, ale co bude dělat potom, to netuším, on si najde cestu, možná zkombinuje matematiku a počítače, a nebo třeba s něčím jiným. Třetí chce už od školky být kuchař, schvaluju mu to, je to práce pro něho ideální, je to v teple, práci vždycky najde, baví ho to, takže fajn.

moje představa je stejná jako jejich, a pokud oni změní, tak mi to rozhodně nebude vadit a změním svou představu, taky proč bych měla mít já nějakou představu o jejich práci? o mojí práci představu měla maminka mnohem větší než já, nebýt její představy nikdy bych učit nešla a asi bych udělala líp. Pak to dorazili bráchové, kteří mě přesvědčili při výběru mezi odborným a učitelským studiem. Opravdu nemám potřebu svoje děti takto ovlivňovat.