Kudlo, naučila jsem je, co šlo. Zkoušela jsem gymnastiku, bylo to na tak malé děti časově náročné, chodit 2x týdně domů v sedm. Hlavně jsem byla od necelych tří let mladší plně zamestnana a už to nedávala. Ale odvozila jsem jena všechny vytvarky, klavíry, seděla hodiny u piana. Plavat třikrát týdně, sama jsem učila, ve stresu litala rovnou z práce pro ne do školy a sškolky a za rychle zpátky do okresního města, hledat parkování u bazénu, stres... Teď jedna už klavír pustila, plavat chodí obě jednou týdně kondičně. Manžel sliboval, jak je do závodního bude vozit, ale kecy v kleci. A já jsem je prostě vozit nemohla, začínalo to treba v 15 hodin. Pak atletika, tam chodí dál, ale ja už se aktivně podílet nestiham. Prijmacky na gympl. Pár tisícovek jsem zaplatila jedné z rodinkarek za doučování a holku tam vozila. A desítky hodin ji doma doucovala sama.
A nejtěžší je lyžování. Nelyzuji. Tak seženu vybavení, objednám instruktora a zavezu je na hory. Už se mě ptají, proč platím instruktora, když děti lyzuji dobře. Ale nechejte tam dvě desetiletý zabky, že. Manžel jednou šel s nimi, překvapen, jak jsou šikovné, podruhé už ne a byla z toho navíc drsná hádka.