Krevetko, my jsme to řešili před cca dvěma desítkama let.
Včetně toho, kam s ním...a navíc to byl pro nás všechny nejdůležitější člověk na světě. (Já teda tenkrát měla nejdůležitější 4 lidi, ale svým způsobem se mi taky zhroutil můj svět).

Ty jsi na to sama, na to rozhodnutí, máš asi pocit, že pokud babičku necháš být, selžeš, zklameš ji, že bys měla být s ní.
Těžko přijímat jakoukoliv netechnickou radu od lidí, co tohle nikdy řešit nemuseli a taky - každý máme jiné zázemí, jiný rodinný a pracovní život atd.

Pokud bych rozhodovala za sebe, využila bych služeb následné péče a klidně i dobré LDN, nejsou všechny špatné a nejsou všechny na dožití. Naopak.
Aspoň na ten první čas, uvidí se, jak se to bude celé vyvíjet.
Sama se bojím, že takhle jednou mohu dopadnout i já, ale já bych nechtěla, aby kvůli tomu moje děti přišly o práci, měly problémy s dětmi a tak...

Další věc je, že babička třeba už nikdy nebude taková, jakou jste ji znali, mozková příhoda může celkově v člověku změnit hodně...a kdyby jen fyzicky. A to se ukáže také během krátké doby.

Možná jsem sobecká, ale mám to teď takhle, možná i proto, že jsem to prožila. To neznamená, že by pro mě ten blízký člověk skončil, že bych ho nepodporovala, nemilovala, netrávila s ním čas.

Doktor Chvála mi tenkrát kreslil malé schéma...jak péče lidí by měla jít HLAVNĚ směrem dolů...tedy prvotně k dětem. To když jsem já prožívala svoje obrovské obrovské obrovské výčitky svědomí, že...
A dlouho mi trvalo, než jsem si odpustila.

Hodně sil...