Kudlo,
naše tři děti jsou z domu, poslední je v posledním ročníku, takže bude končit školu a půjde do práce.
Ve škole byla nejúspěšnější )a absolutně neproblematická) naše nejstarší dcera, šla na osmiletý gympl, učení jí šlo, jenže před maturitou otěhotněla a jestli měla nějaké ambice, naprosto se ztratily. Myslím, že je ale neměla. Je to už pár let a je spokojená.

Starší syn je prý nadprůměrně inteligentní (posudky z poraden) , ale s jeho dys měl ve škole obrovské problémy, odmaturoval a šel pracovat...dělá na pozici, kde by normálně dělal člověk s VŠ, kam ale on silou mocí nechtěl. Školy prý nenávidí.
Ale v životě už toho dokázal hodně a je spokojený, v rodině i pracovně.

Třetí dítě vypadalo a vlastně je taky hodně inteligentní bez dys, ale zas hodně svoje. U té jsem si byla jista, že prostě půjde po škole dál...a možná i jo, ovšem už jako vdaná a s děckem.
Vím, že se určitě neztratí a je - spokojená.

Nejmladší kluk nechtěl ani na střední školu, protože prý školu nenávidí. Tak je v učení s příslibem dobrého uplatnění za dobré peníze. školu nesnáší, na praxích je spokojený.

Tak nevím.
Pokud bychom do vzdělání investovali víc a jinak...třeba by naše děcka byla "jinde"...ale - u nás se nic nedá lámat přes koleno, spíš jsme se přizpůsobovali potřebám, požadavkům a touhám dětí.
Největší nároky jsem měla na ty dvě starší...ovšem potom jsem absolvovala nějaké životní "lekce" a tak nějak jsem si říkala, že důležité je, abychom byli všichni spokojení a zdraví a přestala svoje nároky řešit.

Pořád to tak ještě mám, nejstarší dcera už žije ve své domácnosti 15 let.
Uvidíme, bilance ještě určitě přijde.

Já si svoji školu dokončila i s dětma, ale proto, protože jsem chtěla. Byla to moje touha a mé rozhodnutí. A pak další sebevzdělávání, abych mohla dělat věci, které mě bavily a baví.
Dětem jsem chtěla umožnit totéž, ale - jsou jiné. Pro mě je důležité, že jsou spokojené a v životě zatím poměrně úspěšné.