Tohle je stejný.
Já tam rozdíl nevidím.

I ty sportovní děti mohou říct stop, končím.
Nebo u nás to tak je.
Vědí, co se po nich chce a buď to tomu dají, nebo nedají.
J nevadí vstávat kvůli vlaky, my vstáváme kvůli tréninku.
Obě děti to baví a žijí tím.
Vy žijete mašinama, nevím čím, my sportem.

Až synové budou dospělí, budou si jezdit a objíždět sami.
U vás třeba dřív, u nás něco zajištuje klub (Německo, Polsko, atd...),tak budeme vozit dýl.
Je to normální a přirozený vývoj.
Syn s tatínkem chodí koukat na Hlavní nádraží, náš na zápas jeho oblíbeného týmu.
Vy o víkendu stavíte koleje, my máme omlácené nohy.
Vy jste měli všude měli postavené dráhy a vymýšlím si jízdní řády, my postavené hřiště a omlácené zdi.

Pak mám taky dítě, které bych řekla, že je jak tady někdo popisoval.
Hraje závodně jeden sport. Ale tak nějak normálně. Zkusil vysokou šoutěž, ale odešel, nebavil ho tlak. Na rok se stáhnul do nezávodní skupiny, aby se vrátil do nižšší soutěžě. Tu spokojeně(a velice dobře) dává.
Nikdy ho nepotkáš studovat tabulky, hrát ten sport doma. Nechce na zápas žádného týmu. Nabízela jsem, že stihnu ho odvést na trénink i do jiného města(má možnost), nechtěl.
S dětma venku hraje na babu a schovku a je spokojený.
Mohla bych říct "nikam jinam ho vozit nebudu" a je to tak. On je spokojený jak to je.