Přiznám se, že mi to rozsekalo den. Prášky jsem vysadila před 3 lety s tím, že "si dáváme" pozor, ale kdyby se stalo, budeme to brát, že ten nahoře si myslí, že to dáme. Vzhledem k tomu, že nám to poměrně dlouho vycházelo a dle poslední kontroly na gynekologii i pan doktor říkal, že vajíček není mnoho, jsem se hodila do modu - dítě už u nás nehrozí.
Poslední rok a něco řešíme starosti s nemocí ať už otce (CMP) nebo tchýňky, manželovi je 45, děti velké 12 a 10. Práce je pořád dost a celkem mě baví, i když je hodně náročná, časově i nervově. Dneska po týdnu zpoždění jsem si ze srandy udělala test, ale spíše přičítala stresu z poslední doby. No a nemůžu to strávit.
Vím, že bychom finančně dítko další dali, kluci naopak už delší dobu o miminko žebrali, když se rozrodily kamarádky v okolí. Ale já si prostě nějak neumím představit, nejen věk, ale být 24h ve střehu, pomoc od babiček nepřipadá v úvahu. Manžel je v práci většinou do 18, někdy i déle...
Prosím všechny, co to měly podobné, aby napsaly, jak se s tím popraly. Ve mně se to mele teĎ příšerně, pocity ambivalentní.
Dík
K.