Tady to je, snad to bude ještě po těch letech srozumitelný, co tím chtěl básník říci:

"Vidáme po dnes, že mnohým jejich v maličkosti osiření na těle i na duši dobře prospívá, proto že u otčimů, macech, a neb sic u cizích pod tvrdší kázní jsouce, hned z mládi se bázni, poddanosti, pracem učí a z nich čistí, povolní, vlídní, pracovití, živí, zprávní lidé bývají; ješto by rodičové milkováním a rozmazáním svým jen hýsků a povalečů z nich byli nadělali.

Ale dí sirotek: Kdyby moji milí rodičové déle živi byli, byli by mi více statku nashromáždili, a já bych lépe opatřen byl než sem! Odpovídám s Sirachem: Počátek života lidského jest chléb a voda a oděv (Sir. 29, 25). Na proti tomu statek bývá začátkem pýchy, lenosti, marnotratnosti, lakomství, summou zlých věcí. A protož to co díš, jestližeť Pán Bůh naschvál proto rodiče preč vzal, aby tobě neshromažďovali? Znaje totiž, že by to i s jejich i s tvým zlým bylo? Neb někdy rodičové bez paměti na dítky honí, právě i neprávě statky dobývajíce, jen aby dítkám mnoho nechali, i svědomí vlastnímu ubližujíce; což duši jejich špatný zisk přináší a dítkám kusa užitku. Oni zajisté maličko odrostouc, a že nahltaného statku dosti mají, rozumějíc, v žádnou počestnou kázeň jíti, žádným se zpravovati nechtí. A tu bývá zlého počátek, zvláště když k tomu nadymači (bez nichž řídko bývá) přistoupí a tak do uší šepcí: Ale co ty se máš tím učením trápiti? Zdažť toho nouze? Nech té školy neb toho řemesla jiným; však co ty po rodičích, po dědovi, po bábě etc. vezmeš, do smrti toho neutratíš, aby ty sto let živ byl. A takové podpalování mládeže se velmi chytá, poněvadž z přirození k zalibování se sobě schopní jsme, k záhálce a svévolnosti ovšem. Takž mladý pánek, vezma na kly, nechce do ničeho, práce a napomínání preceptorů a jiných věrných rádců musí býti ničímž. Dá se v zacházení s ptáky, rybami, koňmi, chrty a tovaryšstvem. Naučil-li se čemu, to v brzkém času roztrousí všecko, peníze a statek pomalu musejí prchati také; a co nachoval stýskal, utrácí výskal, až naposledy všecko na mizinu přijde, i on sám.

Nechť se dá pozor na lidi učené, moudré, vzáctné, odkud a z jakých lidí povstávají? Najde se v pravdě, že a neb jsou z těch, kteříž hned z maličkosti osiřali, a neb z chudých rodičů pošli. A tuť se písmo plní: Vyzdvihuje z prachu nuzného a z hnoje vyvyšuje chudého, aby jej posadil s knížaty lidu svého (Žalm 113, 7). Což proto nepochybně moudrost Boží činí, aby sobě chudl, bohabojní sirotci sirobu svou čím osladčovati měli. Vedlé čehož moudře a rozumně činí rodičové ti, kteříž, co by dítkám statku zanechati měli, to na vyučování jich buď liternímu, neb jiným potřebným uměním raději nakládají, aby nemajíc nač spoléhati, tím bedlivější byli v předsevzetích a ukázaných pracech, a časem svým Bohu, církvi, vlasti a obcem hoditi se mohli. Takoví i živí i mrtví tisíckrát lépe slouží dítkám svým, nežli kteříž je jakkoli velikými statky zachystávají."