No, přiznám se, že tyhle lamentace tak docela nechápu.
Vychovávali mě – prakticky od narození – babička s dědou. V době mého narození jim bylo 48 a 49 let. Děda sice brzo zemřel (v 56 letech), za poněkud nevyjasněných okolností, ale řekněme, že to byla náhlá smrt z plného zdraví, žádné polehávání a postonávání „starouška“. Věci jako jízda na kole, lyžování, plavání, lezení po stromech atd. atd. mě normálně učil, nebyla to pro něj nepřekonatelná „námaha“, zatímco můj mladý otec se mnou nedělal nikdy nic, ten se jaksi vyzmizíkoval z mého života dřív, než jsem začala rozum brát.
Když se narodil syn, bylo jeho prarodičům z otcovy strany 72 a 65 let. Jezdili s ním na hory, k moři, chodili na bruslení, brali ho na lyže, na různé výšlapy atd. atd., v podstatě všechny zde uváděné aktivity, které ti starší rodiče „nedávají“ s ním dělali oni, ne já nebo synův otec.
Chápala bych obavy z nevyspání, únavy, ošetřování dětí v nemoci, pokud rodiče nemají možnost řešit to jinak než svépomocí, ale ty výše uvedené aktivity, to mi fakt přijde trochu padlé na hlavu.