Jasné, to dává smysl.

Ale teď jsem si uvědomila, co mě na tom konceptu irituje. Partnerovi je úplný houby do toho, jak já jednám např. se svým kolegou. Jestli jsem odměřená, nebo veselá, nebo se před nim natřsám v minisukni (samozřejmě mimo nevěru jakéhokoliv druhu). Může vyjádřit svůj názor ve smyslu: není mi příjemné, když tě pod stolem drží v mé přítomnosti za koleno. Ale to je tak vše.

Říkat mi, jak, kdy a o čem mám s kým mluvit, je pro mě neakceptovatelné a studem bych se propadla, kdybych to měl diktovat svému partnerovi.