Rodičů ne, ale učila jsem už asi v pravěku , bála jsem se trochu některých dětí .
V téhle vzpomínce jsem byla hodně mladá, pletli si mě s osmákama a udržet autoritu v téhle škole byl děs, škola ve středu města, byli tam občas "světské" děti, spousta Cikánů a problémových žáků.
Jednomu osmákovi jsem utrhla rukáv od košile, když jsem si u něj zjednávala pořádek třesením a cloumáním (bil i svou matku), druhý mi utíkal na záchod, kde se zavřel a pil inkoust a zajídal česnekem, další měl nohy na stole a cvakal propiskou a nahlas žvejkal (na tuhle pozici se mi ho podařilo umravnit z jiných horších aktivit). Tenhle poslední prostě chodil do školy tam, kde zrovna zakotvili s cirkusem, takže u nás byl asi měsíc...a šel dál, do školy nechtěl, nic ho nebavilo, nic nezaujalo.

Toho s utrženým rukávem jsem tak konsternovala, že jen protáhl "no souško, vy ste mi urvala rukáv", a dokonce mi ji ani neubalil zpátky, ale nějakým způsobem jsem si tím zjednala jeho respekt. Dokonce mě zdravil ještě několik let, když mě potkal na ulici.

A nakonec si ještě vzpomenu na šesťáka ( i jméno bych po těch letech věděla), kterého jsem přetáhla přes záda pravítkem a on mi utekl na chodu, kde trucujíc hodlal setrvat do konce hodiny. Tam jsem se bála hodně, protože mi bylo jasné, že mi ujely nervy a dělat jsem to neměla. Venku trucující velký tlustý kluk, co se ani nehnul a uvnitř třída bez dozoru :).
A vzpomněla bych si na víc historek...
Další rok už jsem učila na jiné škole jiné děti, bylo to - super klídek a balzám na nervy.
džungle před tabulí

Ještě jsem přemýšlela, že bych se do školy vrátila, ale moje spolužačka mi to vymluvila řka, že je teď ve škole všechno jinak a že sama zvažuje po 35 letech odchod. A to svou práci vždycky milovala a rodiče a děti ji