"Osobně mě už jako dítě rozčiloval ten rozpor při "žalování" - když se něco děje, chceme po dětech, ať to řeknou někomu dospělému, ale když to řekne, dozví se, že žaluje. Nikdy ale nezazněla definice toho, co ještě žalování není, a co už je. Takže jsem se snažila neříkat skoro nic, ale to bylo taky špatně. "

Ano, to jsem vnímala naprosto stejně, a taky mi to vadilo.

Zpětně vidím, že to dávalo obrovský prostor pro šikanu, a stavělo to toho dospělého nikoli do pozice autority, která pomůže vyřešit něco, na co to dítě nestačí, ale do pozice nepřítele, kterej potrestá. Asi to byl i odraz doby, ale za našich dětí mám pocit, že už je to jinak (taky jsem slovo "žalovat" už hodně dlouho neslyšela) a že je to dobře.