Salagnac, musím ti dát za pravdu. Na prvním stupni u syna žalování donášení a snaha děcek dělat se před paní učitelkou lepšími než ti druzí frčelo ve velkým za vydatné součinosti rodičů žalujících dětí, ostatních dětí a učitelů. Nechápu to. Nechápu, kde se bere v děckách tolik škodolibosti, zlosti a radosti z nepříjemností, které přivedou druhému. A už vůbec nechápu, proč tomu ještě vydatně pomáhají rodiče žalobníčků a učitelé, kteří by přece jenom už měli mít cit pro to, co je podstatné a co už ne. Kde se v lidech bere pocit, že jsou "spravedliví mezi spravedlivými" s právem posuzovat a soudit a tento svůj pocit předávají i svým potomkům.

Když jsem chodila na základku já, tak i když jsme nebyli parta, která by táhla za jeden provaz, tak co se týče drobných "prohřešků" typu úkol napsaný o přestávce, tak jsme s hříšníky drželi basu. Pokud se nějaký takový "spravedlivý" našel, tak byl z party vyštípán, nikdo se s ním nebavil a těžko se tomu mohl divit.

U děcek ve čtvrté třídě to opravdu není naivita v tom směru, že byc chtěli "spravedlnost", tam je to opravdu jen o snaze vlísat se do přízně "paní učitelky" a kvůli "oblíbenosti" u "paní učitelky" jsou tyto děcka schopná čehokoli. Zvláště holky jsou v tomto pěkné "sv*ně". Desetiletá děcka fakt nejsou bezelstní andílci s touhou napravovat křivdy světa. Dobrou zprávou je, že 99% z nich z toho většinou ještě na začátku druhého stupně vyroste. A to díky tomu, že ztratí iluze o velké "paní učitelce" a přichází pak zas jineé období.