Jako to mi přijde ideální definice.

Že se ten druhej o Tebe zajímá, nejsi mu jedno a nesoudí Tě (nebo bych spíš řekla, že se snaží pochopit Tvoje hledisko, ne že s ním za každou cenu souhlasí).

A líbí se mi i tato pasáž: "Zároveň se ale nadměrně neotravujeme, nevoláme si denně, domluvíme se na všem a vycházíme si vstříc, necháme toho druhého mluvit, chováme se k sobě hezky, slušně a kultivovaně. Nepožadujeme zapůjčení peněz, nejezdíme spolu na dovolené."

Protože si myslím, že často (hlavně v mládí) se ta touha k někomu přimknout jako k NEJ vede k tomu, že to pro toho člověka začne být už moc těsný. A tohle je taky potřeba umět, dát tomu kamarádovi prostor (a ač vím, že by mě ve 3 ráno s depresivním telefonátem neposlal do pr..le, tak s tím zatraceně šetřit a schovat si to až na moment, kdy jediná další alternativa je skok z okna, protože koneckonců kamarád není můj psychoterapeut a musím myslet na to, že druhý den musí vstávat do práce).