Jani, jenom v rychlosti: my jsme s bráchou byli od sebe také 4 roky jako tvoje děti a měli jsme se asi tak stejně rádi. Taky jsme byli ideální párek dvou rodičů, kteří pro nás udělali cokoli, nikdy se nepohádali /všechno si vyříkali až po mé svatbě/, mysleli jen na naše dobro. Kdybych jim mohla poradit, co měli odělat jinak bylo by to úplně jasné - být taky trochu sobci, nezakrývat starostlivostí o děti své vlastní i partnerské problémy /mezi našima to nebylo nijak špatné, mám na mysli běžná provozní zklamání a rozlady../, nechat nás trochu se porvat s životem a nesnažit se nás pořád smiřovat a trápit se tím, že při sobě nestojíme-slušně řečeno.
Svým dětem jsem před odjezdem na dovolenou s babičkama řekla trochu vražedným tónem: "Babičky byly tak hodné, že vám zaplatily báječnou cestu k moři. Neudělaly to proto, aby celou dobu poslouchaly dva otřesné uječené hádavé fakany, ale aby strávily čas s dvěma inteligentníma, docela příjemnejma dětma, takže se snažte...." Vyšlo to!!! Nějak se to tam naučili a teď jsme úplně v pohodě. Já po nich nechci, aby mi předváděli sourozeneckou lásku, nejsem naivní, ale oni se oba naučili chovat slušně. A myslím, že tak v adolescenci už se třeba budou mít i rádi.