pamatuju, jak nás rušilo, když jsme si s klukama četli a přišla maminka a bez ohledu na cokoliv mi začala povídat o někom nebo něčem v práci, mě to nezajímalo, kluci byli nevrlí,a ona pořád mluvila, pak jsem ji začala ignorovat, pozdravit a dál číst, nereagovat na to, že začala mluvit, dál číst, ale bylo to hodně nepříjemný, teď takto občas přijde, když hrajeme nějakou hru nebo se učíme, ignorujeme ji úplně stejně, jinak můžeme náš program zabalit, takže ne, nemáme čas, pokračujeme ve své činnosti, ale vstávat a mít doma v bytě i vlastní rodiče, to je noční můra, chci soukromí a strávit půl dne v pyžamu, nebýt společenská, ani minimálně, případně se vrátit zpátky do postele