Mně ta terapie určitě hodně pomohla, o tom žádná. Tady jsem samozřejmě zdaleka nepopsala všechno, čím jsem v dětství prošla, jsou to krátké útržky. Ve skutečnosti už nemám ani problém s dořešením věcí, co dělal otec, od toho už ten odstup mám. Přišlo něco, s čím jsem nikdy nepočítala. Uvědomila jsem si, že mi v životě děsně chybí jakási jistota, kterou lidem dávají mámy. Nevím, jak to vysvětlit. Prostě ona mě neochránila, věděla a přesto mě nechala, aby si se mnou dělal, co chtěl. Takže jsem neměla žádnou hodnotu, žádnou důležitost pro někoho, hlavně ne pro toho nejdůležitějšího. Teď asi zním jako rozmazlená ženská, co nikdy nebude spokojená. Tohle jsou vnitřní věci. To není o tom, že spousta lidí má špatný vztah s mámou v dospělosti. Já vlastně přemýšlím nad tím, jaké to vůbec je mít mámu. Prostě vím, že musím pořád něco dělat, abych neměla moc času přemýšlet.