Klinickou depresi jsem naštěstí neprodělala, ale mám velkou rodinnou zátěž (deprese, panické ataky, úzkostné poruchy,...) a sama vnímám výrazné sklony k témuž. Párkrát v životě už jsem byla na cestě k nejspíš nepěkným stavům, zatím se vždy nějak podařilo včas "zachránit".
Aktuálně cítím velkou důležitost moci se vyspat - ca 5 let spánkové deprivace mi totálně rozhodilo schopnost spánku a prakticky jsem se znovu učila spát, ale furt spím dost mizerně. Nejlíp spím, pokud se odpravím fyzicky, takže to dělám často
Obecně jsem se na stará kolena našla ve vytrvalostním sportu, strašně mi to pomáhá nejen se spaním, ale i v možnosti soustředění se na nějaké dosažitelné cíle, v setkávání s lidmi (jinak jsem introvert a lidi mě unavují, mám minimum kamarádů), až teď přes sport jsem našla spoustu známých, se kterými mám společnou řeč, která mě nevyčerpává.
90% tréninku se navíc odehrává pod širým nebem, což nutně potřebuju taky, jinak pracovně dřepím furt u počítače.

Takže za mne prevence - spánek, pohyb venku a intenzivní sport. To mi hlídá myšlenky a unavuje tělo tím správným způsobem. Pokud se občas dostanu do fáze, že už nemám mentální sílu jít se hýbat, je zle a potíže se začnou vazbit a prohlubovat. Naštěstí mé okolí už ví, kde je problém a zatím vždycky se to podařilo včas "nahodit" zpět.