Slonisko, beru jako "řešení" i rozhodnutí-plán, že nad tím budu přemýšlet "zítra v 10:30". S tím to odložím, a soustředím se na děj svého příběhu. Když se snažím myslet "na nic" nebo hory, tak mě to tahá zpátky k problému. Procházet se nebo běhat po horách mohu jenom když jsem v naprosté pohodě, jinak mi to nenaskočí
Pravda je, že když jsou nějaké opravdu těžké silně emotivní trable, tak nepomáhá nic, prostě se to v té hlavě mele a i když odbíhám do příběhu, zase mě to dožene.