Začnu si v duchu zpívat ukolébavku:...Princi můj maličký spi, ptáčkové dávno už...
Lehnu si na záda, na kterých normálně neusínám. Snažím se zklidnit a zastavit zběsilý tok myšlenek. Nemyslím na nic, co nemůžu v posteli vyřešit. Představím si pastýře, potůček s lávkou a ovečky, které ji přecházejí. Je jich hodně...
Když pořád usnout nemohu, nenervuji se a nevadí mi to, protože vím, že i ležením v posteli si odpočinu a jistě se lépe vyspím další noc. A celkově jsem smířená s tím, že spánek už nikdy nebude takový, jaký býval.