Já nikomu do ničeho nemluvím, protože to sama strašně nesnáším. Zejména od doby, kdy jsem dosáhla plné samostatnosti. A protože své okolí také považuji za samostatné a životaschopné, nemluvím jim do ničeho. Ať si každý dělá co chce a jak chce. Jeho život, jeho boj. Sleduji zpovzdálí a držím palce. Někdy si o nějaké situaci podebatíme, řeknu svůj pohled, náhled a názor, ale už nepátrám, jak si s tím dotyčný naložil. Synovi do života nekecám vůbec, ale když má před sebou nějaký problém nebo složitou situaci, zeptá se mě na názor. Ale opět už neřeším, nepátrám, neprudím, neorganizuju, nevyčítám... Jen jsem v dosahu.
V mém okolí, v rodině, jsou tak zapeklité situace, že bych sakra mluvit mohla. Přesto nemluvím. A taktéž si mluvit nenechám.