Ano. Když jsem poprvé šla ke své terapeutce, tak přesně ten pocit, že jsem špinavá, že nemám žádnou hodnotu, že je to moje vina,.... přesně s tímhle jsem v hlavě bojovala. A ze všeho nejvíc, že kdybych nebyla, bylo by světu líp. Až jsem jednoho dne požádala o pomoc. A bála jsem se právě toho, že mi neuvěří.
Terapie pomohla, ale pocit, že jsem špinavá, že nemám žádnou hodnotu, to všechno mám pořád. Ono se to prostě těžko maže z hlavy. Ani v terapii jsem o ničem z toho nemohla mluvit. A přesto jsem měla strašnou potřebu to všechno někomu říct. Nechtěla jsem litovat, ani žádný soucit. Chtěla jsem na to nebýt sama a nějak si ulevit. A tak jsem to svojí terapeutce všechno napsala. Tady kopíruju jen kousek. Třeba to někomu otevře oči. Protože lidé jako já jsou opravdoví.


Děti jsou ve škole. Napíšu dopis. Jen krátký. Na rozloučenou. Už nemůžu dál. Nemá to cenu. Nikdy jim neodpustím, nikdy nezapomenu. Otevřu okno. Za chvilku bude po všem. Za chvilku může být po všem. Budu volná.

XY. XY. Kde je to číslo?
„XY, prosím,“ říká přísný hlas.
„Prosím Vás, .“
„Mám plno, je mi líto.“
Vždycky mě všichni odmítli. Nikdy mi nikdo nevěřil, že pomoc opravdu potřebuji. Co bude s dětmi?
„Prosím, já už nemůžu dál. Otec mě znásilnil. Prosím!“
„Jakou máte pojišťovnu?“
„Mám ..“
„No a ještě navíc máte špatnou pojišťovnu. Budete si to muset platit sama. “
„Ano, budu.“
„Cena je ZZZZZZZ Kč.“
Ona to poznala, že jsem socka. Že jsem vždycky byla. Jsem špinavá, jsem hrozná. Ona to ví už podle hlasu.
„Ano, budu si to platit, jen mě prosím vezměte.“
Koneckonců půjdu jen dvakrát nebo možná i jen jednou. Dostanu paralen, zapomenu, půjdu na kontrolu a pak už budu jen veselá.
„No mám plno, můžu jen v ZZZZZZZ dopoledne. Jindy ne.“
XY je dokonalá. To je jediné dopoledne v týdnu, kdy to zvládnu.
„Ano, děkuji.“
Slibuji, že přijdu. Budu si to platit, slibuji. Slibuji všechno, jen mi prosím pomozte. O mé děti se nemá kdo jiný postarat.
Nemůžu nikomu nic říct. Stydím se, že se najednou všechno vrátilo. Tolik let jsem fungovala. A najednou jsem jako malé dítě. Jsem vystrašená, unavená, zoufalá. Položím telefon a zavřu okno. Počkám týden. Vyčerpaná ze všeho padnu do postele a přemýšlím. Co jí asi tak řeknu? Co když mi neuvěří? Určitě mi neuvěří. Kdo by mi věřil. Co když bude strašná? Zlá? Co když na mě bude křičet? Určitě bude stejná jako všichni ostatní. Zavřu oči a na půl hodiny usnu.
….
…

Tohle jí mám vyprávět? Vysměje se mi. Bože, po tolika letech? Jsi přeci dospělá, k psychologům chodí lidé, kteří mají opravdové problémy a starosti. Ne tohle, co se stalo dávno. Už jsi měla dost času zapomenout.

Je ZZZZZZZZZ. Pamatuji si jen, že jsem opravdu přijela. Paní XY otevřela dveře. Vypadá stejně jako na fotce. Vypadá přísně. Nic jí neřeknu. Asi nějaký vnitřní šok z první návštěvy, ale nepamatuji si nic. Tedy jednu věc ano. Tu poslední.
„Takže se budeme vídat jednou týdně minimálně tři roky.“
Prosím??? Ona se musela zbláznit. Nechtěla jsem obtěžovat takto dlouho. Co jí tak asi budu tři roky vyprávět? Já chtěla paralen a jednu kontrolu.

„Ano, děkuji.“ Ani na protest jsem se nezmohla.


……

Paní XY, tohle Vám chci říct. Já se vrátila. Jednou. Vzrušilo mě to. Byla jsem vzrušená jedinkrát ve svém životě. S mým otcem. Můžu za to já sama. Za svoje výčitky svědomí. Protože jsem se vrátila. Jsem špinavější, než jste si dosud myslela. Omlouvám se.

Mlčím. Tohle nejde jen tak říct. Mlčím hodinu v kuse.

….
Jsem Vám tolik vděčná za čas. Tak moc si vážím toho, že mě nelitujete, nesoudíte, posloucháte.