Faktem je, že jsem strávila už příliš mnoho času tím, že pořád za něco bojuju, přesvědčuju, snažím se a v posledním cca. roce už už mi fakt dochází síly i na to, abych vůbec řešila svůj život a to, jestli na mě nějaký blbec pokřikuje je to poslední co bych měla chuť řešit a zabývat se tím. Takové blbosti už házím za hlavu kvůli svýmu vlastnímu duševnímu zdraví. Co si pomůžu, když se tu nad tím budu dva dny vztekat?
Mě jenom namíchly ty poznámky o tom, že kdo to neřeší, tak se mu to asi líbí. Nelíbí, ale to je tak jediné, co s tím teď udělám.
Ne čtyřicetiletého chlapa fakt nepřevychováš, jestli ty ano, tak sem hoď nějaký recept, já toho svýho se snažím převychovat 15 let a největším uspěchem je, že občas aspoň vyluxuje či naškrábe brambory, ale jinak co může, přehodí na mě, včetně výchovy syna. Po patnácti letech jsem tak vyšťavená, že nějaký pískání je mi fakt u zadele.
Pozitivum vidím v hlavně synovi, myslím, že je hodný kluk, tam se mi ta snaha snad zůročila.