libiku, tak to bylo něco jiného u tebe. Mám to takhle od dob dospívání, je to moje trvalé nastavení. Ale tedy nečaruji, splývám. Jsem součástí. Když jsem dostatečně vysoko a dostatečně unavená, tak nejen se zemí a horami, ale i s vesmírem - jsem vším a všechno je ve mně. Nebo spíš vůbec již nejsem ve smyslu "já".
Ale je fakt, že přibyl pocit, že mě hory drží v náručí, jako by mě chránily. To dřív nebylo. Doufám, že to zůstane, je to velkolepý pocit bezpečí.