Ruth, to je přesný.

Bohužel.

A ještě víc bohužel si myslím, že to má řešení (byť ne jednoduchý a nejde dopředu říct jaký a museli by na něm trochu zapracovat všichni), ale tady se o SKUTEČNÉ řešení ve skutečnosti NIKDO NESNAŽÍ.

To neustálé podivné sebemrskačské litování, jak jsem nemožná (ale běda, když někdo na tu hru přistoupí a přitaká, že opravdu JE nemožná, to je pak oheň na střeše) a neustálé omílání čtyřicet i víc let starých křivd (do pr.le, jak může někdo ještě ve cca 50 házet veškerou vinu za svůj život na svoje okolí? nejsem dokonalá matka a nevím, co na svých dětech napáchám, ale dělám co můžu a pokud by mi dospělé dítě v 50 letech vyčetlo, že vlastně JÁ můžu za jeho celoživotní neúspěchy, tak bych si akorát tak poklepala na hlavu, protože jsem mohla nenávratně kazit do 18, ale od té doby mělo to dítě DVAATŘICET let na to, aby si to dělalo po svým a dalo to do pořádku) , zatímco vůz za smutného práskání bičem jede po rovné cestě dál a dál do bažiny, všichni viděj, že tam ta bažina je, ale nenapadne je, že by se z tý cesty dalo třeba uhnout...

no comment, život zmařenej z vlastní blbosti a pohodlnosti, sorry, je to tvrdý, ale empatii a lítost jsem vyčerpala v prvních cca 5 letech, co si sem Valkýra začala chodit bez jakýhokoli vývoje stěžovat.