Ráchel,

kdysi bych Ti dala 100% za pravdu (rodič by se měl za spáchané křivdy samozřejmě omluvit), ale jak mi děti dorůstají do puberty, tak si už si tím nejsem tak úplně jistá.

Co má rodič třeba dělat, kdyby po něm dítě chtělo omluvit se za něco, čeho se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí NEdopustil (ale to dítě to vnímalo, jako že ano)?

Já si umím představit, že by Ti člověk jako rodič v situaci, kterou popisuješ (dospělé dítě mu nekonfrontačně řekne, že to či ono prožívalo úkorně) řekl "to mě mrzí, žes to tak vnímala, já jsem to v tu chvíli viděl tak a tak a měl jsem obavy z toho a toho/vztek a proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl", ale pokud bych necítila pocit viny, tak by se mi příčilo i po letech se omluvit za tu věc samu, kdybych neměla pocit, že je za co.