Kat,
jak můžeš vědět, co v tom vidím?
Viděla jsem v životě už pár odstrašujících příkladů, kdy "děti" (v tu chvíli už dávno dospělí lidé) měli utkvělou představu, že se jejich rodič dopustil vůči nim nějaké křivdy, a tu křivdu velmi prožívali a řešili a tomu rodiči to vyčítali (třeba ve stylu "vždycky jsi měla radši Mařenku než mě a dávala jí ve všem přednost").
Co máš jako rodič dělat, když jsi celou dobu myslela, že mezi dětmi neděláš rozdíly? Přece se nemůžeš omluvit za to, že jsi měla radši Mařenku, když jsi podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí nedávala přednost ani Mařence, ani Blažence?
Tím nechci v žádným případě znevažovat situace, kdy ten rodič to dítě opravdu týral, jen chci říct, že ne vždycky má ten rodič pocit, že něco provedl a že by se měl za to omluvit.